Měření reakční doby člověka

„Na následující cvičení z fyziky si přineste do dvojice třiceticentimetrové nebo lépe čtyřiceticentimetrové pravítko,“ řekl jsem s dostatečným předstihem žákům třídy 25L SPŠST Panská.

Průběžně jsem pak zodpovídal dotazy ohledně vhodnosti toho či onoho pravítka. Ač si žáci přinesli i jiné typy délkových měřidel, se všemi se experimenty následně zdařily.

„Dnes si naměříme první laboratorní práci. Jednak se tím naučíme psát protokoly o provedeném měření, protože já ty vaše opravím a vy je pak budete moct používat jako vzor při dalším měření, jednak si proměříme poměrně důležitou charakteristiku člověka,“ říkám na úvod příslušného cvičení z fyziky.

Pak žákům vysvětluji postup měření. Jeden z dvojice žáků bude mít připraven palec a ukazováček šikovnější ruky kolem pravítka v místech, kde je na něm nulová ryska. Pravítko přitom drží ve svislé poloze druhý žák, který si s prvním žákem povídá o životě. Žák držící pravítko ho najednou pustí. První žák má za úkol pravítko co nejrychleji zachytit.

Na základě stupnice určí, jakou dráhu pravítko téměř volným pádem urazilo. Na základě toho vypočítá žák chytající pravítko dobu, po kterou se pravítko pohybovalo. A to je reakční doba žáka.

Během měření postupně diskutujeme, proč je nutné měřit vícekrát, jak sdělit, co jsme vlastně naměřili, jak spočítáme odchylky, … Žáky v postupu vede připravený pracovní list, do kterého data zaznamenávají.

Odevzdané protokoly byly vesměs povedené, i když nějaké chybičky se v nich našly.

Jednoduché měření dokáže říct člověku poměrně důležitou charakteristiku. A právě měření, která jsou něčím zajímavá, se žáky dělám nejraději.

Průběh rychlého experimentu zobrazují fotografie.

Autor fotografií:

Jaroslav Reichl

© Jaroslav Reichl, 21. 11. 2025