Pozoruhodný křemík 2026

Rok uplynul a do SPŠST Panská se opět vrátil doc. Zdeněk Bochníček z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně se svou přednáškou Pozoruhodný křemík. Ve středu 11. 2. 2026 se proto v učebně 3 v Panské sešli nejdříve žáci tříd 23A a 23M, které o hodinu později vystřídali žáci tříd 23D a 23L.

Poté, co jsem Zdeňka Bochníčka žákům představil, pozdravil žáky a vysvětlil, proč s touto přednáškou navštěvuje střední školy. Neopomněl připomenout, že žáci naší školy nejsou běžní posluchači jeho přednášky, protože pro ně jsou křemíkové technologie běžnou součástí výuky.

„Po železe, které se naučilo lidstvo zpracovávat před zhruba tisícem let, a uhlíku (resp. uhlí), které hrálo výraznou roli v průmyslové revoluci před přibližně sto lety, je křemík další prvek zasluhující naši pozornost,“ říká Zdeněk Bochníček na úvod. „Kdyby křemík nezpůsobil takové změny, jaké ve sdělovací technice a informace způsobil, bylo by vaše dětství a dospívání zcela jiné! A přitom se tímto způsobem křemík využívá pouze několik desítek let a před asi dvaceti lety odborníci prorokovali, že už jsou křemíkové technologie vyčerpané.“

Zdeněk Bochníček pokračoval uvedením tří příkladů dokumentující vývoj křemíkových technologií:

  • vývoj výkonu počítačů a kapacity jejich pevných disků za posledních přibližně 40 let, během kterých se o několik řádů zvýšil výkon, ale současně přibližně 100krát klesla (relativní) pořizovací cena;
  • vývoj poměru kapacita-cena u flash disků – od pětiset megabajtových disků za několik tisíc korun k diskům s kapacitou několik gigabajtů, které jsou v současné době reklamními předměty;
  • čipová karta mobilního telefonu obsahující tisíce tranzistorů, jejichž rozměry jsou asi tisícinou průměru lidského vlasu.

    • Poté přešel k základnímu sdělení, jak se křemík pro využití v počítačové technice využívá.

    „Křemík se v přírodě vyskytuje pouze ve formě oxidů,“ pokračuje Zdeněk Bochníček a různé formy oxidů křemíku ukazuje jak ve své prezentaci, tak přímo v učebně. „Pro výrobu polovodičových součástek je nutné připravit relativně čistý monokrystalický křemík. Velmi čistý křemík, ovšem ve formě polykrystalu, lze získat z křemene. Prvním krokem této výroby je chemická cesta, při které se vyrobí z křemene kapalina trichlorsilan s teplotou varu přibližně 30 stupňů Celsia. Z ní se získává destilací vysoce čistý polykrystalický křemík. Ten je ale pro výrobu polovodičových součástek nevhodný.“

    S využitím názorných obrázků a reálných produktů mezifází výroby křemíku pak Zdeněk Bochníček vysvětlil rozdíl mezi polykrystalem a monokrystalem. Zdůraznil, že pro výrobu polovodičových součástek je nežádoucí, aby tuhnutí taveniny začalo na více místech současně. Tomu lze zabránit vhodnou metodou výroby.

    „Většina monokrystalického křemíku používaného komerčně se získává tzv. Czochralského metodou, která byla objevena, jak už to u velkých objevů bývá, náhodnou chybou. Polský vědec Jan Czochralski v roce 1916 nenamočil omylem při psaní v zamyšlení psací pero do kalamáře, ale do nádoby s taveninou kovu, který právě zkoumal a měl proto také na stole. K jeho překvapení se objevil na hrotu pera monokrystal taveného kovu. Podobnou metodou, technicky ovšem velmi náročnou a detailně propracovanou, se vyrábí monokrystalický křemík průmyslově v současné době.“

    Výklad doprovázel Zdeněk ukázkou autentických pomůcek, které s sebou přivezl a které demonstrovaly jednotlivé kroky výroby křemíku:

  • vysoce čistý polykrystal křemíku;
  • monokrystal, který se spouští do taveniny polykrystalu v křemenné nádobě a následně se přesně danou rychlostí z taveniny dané teploty vytahuje;
  • krček a hlavu, která tvoří začátek budoucího ingotu, z něhož se posléze řežou křemíkové desky.

    • „Všechno, co tu mám, jsou reálné předměty, které se skutečně v průmyslu používají, používaly se nebo které průmyslovou výrobou vznikají,“ upozorňuje Zdeněk.

    „V křemenné nádobě, která vydrží dostatečně velkou, probíhá tavení velmi čistého polykrystalického křemíku. Do taveniny se pak zasune monokrystal křemíku a začne se pomalu vytahovat vzhůru, přičemž velikost rychlosti pohybu monokrystalu a ohřev taveniny jsou pečlivě řízeny. Fyzikální zákony již samy zařídí, že křemík, který na konci krystalizuje, je ve formě monokrystalu.“

    Z hotového ingotu tvořeného monokrystalickým křemíkem se pak řežou desky sloužící pro výrobu integrovaných obvodů.

    „Před poslední částí přednášky, kterou budou experimenty, je nutné pochopit graf závislosti absorpce křemíku na vlnové délce elektromagnetického záření dopadajícího na křemík,“ pokračuje Zdeněk Bochníček a zobrazený graf detailně vysvětluje.

    Z grafu je zřejmé, že pro světlo viditelné lidským okem je křemík neprůsvitný. Směrem k infračervené oblasti absorpce záření křemíkem klesá a křemík se tak stává pro záření příslušných vlnových délek průsvitnějším.

    První experiment je proto triviální: viditelné světlo ze stolní lampy oboustranně leštěnou křemíkovou deskou, kterou Zdeněk přivezl, neprochází.

    Druhý experiment předvedl Zdeněk Bochníček se spojkou, pomocí níž promítl na připravený panel obraz vlákna svítící žárovky. Pak vložil mezi žárovku a čočku křemíkovou desku, na panel připevnil termocitlivou fólii a ta změnila v místě, kde vznikl infračervený obraz vlákna žárovky, svou barvu. Infračervené záření tedy tenkou oboustranně leštěnou křemíkovou deskou prošlo.

    „Přivezl jsem s sebou též starší typ videokamery, která je pro další experimenty velmi vhodná,“ pokračuje Zdeněk Bochníček a ukazuje, že ač se výrobci snaží, kamera přeci jen „vidí“ o trošku více než lidské oko. Kamerou lze zobrazit infračervené záblesky z dálkového ovladače, které jsou pro lidské oko neviditelné.

    „Když dáme před objektiv kamery křemíkovou desku, máme tu těch křemíkových desek více,“ usmívá se Zdeněk. „Je potřeba se v nich proto zorientovat. Důležitý je křemíkový CCD v kameře, který pohlcuje záření viditelného světla a zaznamenává tak kamerou snímaný obraz. Další křemíkový filtr je před CCD proto, aby kamera nezaznamenávala i záření z blízké infračervené oblasti, které by rušilo výsledný obraz. Tento filtr je v kameře instalován výrobcem. A před objektiv jsem postavil svou křemíkovou desku. Ta nepropustí viditelné záření, to jsme viděli. Ale propouští část záření z blízké infračervené oblasti, což jsme také před chvílí viděli,“ vysvětluje přednášející a příslušné vlastnosti desek ukazuje i v grafu promítnutém na tabuli.

    Poté postaví před křemíkovou desku umístěnou před objektivem kamery zapálenou svíčku a žáci užasnou: na stěně, kam se promítá obraz z videokamery, se objevil obraz plamene svíčky!

    „Před CCD kamery je ale stále filtr odstraňující nežádoucí infračervené záření!“ upozorňuje Zdeněk Bochníček. „U této kamery lze ale tento filtr vysunout mimo cestu paprsků procházejících z objektivu. Tím se kamera přepne do tzv. nočního vidění.“

    Poté Zdeněk tento filtr vysunuje a na stěně se objeví jasný a kontrastní obraz plamene hořící svíčky.

    Když pak Zdeněk přiblíží k nejstaršímu zdroji světla (hořící svíčka) ten nejmodernější (bílým světlem svítící LED mobilního telefonu), svítící LED není na stěně vidět. Plamen vyzařuje velké množství infračerveného záření, které křemíkovou deskou před objektivem kamery prochází. Ale viditelné světlo vyzařované LED mobilního telefonu touto deskou neprochází; v jeho spektru totiž není infračervené záření přítomno. Pouze rozptýlené infračervené záření ozáří část mobilního telefonu, který je tak na stěně za hořící svíčkou částečně vidět.

    Poté se Zdeněk Bochníček se žáky loučí. Za přednášku byl žáky odměněn zaslouženým potleskem.

    Děkujeme a doufáme, že příští rok opět na shledanou!

    Průběh přednášky a předvedené experimenty zobrazují fotografie.

    Poděkování:

  • doc. Zdeněk Bochníček za přednášky s krásnými experimenty;
  • vedení školy za pomoc při organizaci akce;
  • Spolek rodičů SPŠST Panská za finanční zajištění akce.

    • Autor fotografií:

  • Jaroslav Reichl

    • © Jaroslav Reichl, 11. 2. 2026