Heuréka - Fyzika v televizi 2012

Od pátku 27. 1. 2012 do neděle 29. 1. 2012 se konal další seminář společenství Heuréka nadšených učitelů fyziky a spřátelených duší - tentokráte na téma Fyzika v televizi. Seminář se konal částečně na tradičním místě (tj. ZŠ Červený vrch) a částečně v prostorách České televize. Tam nám vstup zajistila a své obětavé kolegy ke spolupráci přesvědčila Ing. Iveta Řenčová, která učí na částečný úvazek na SPŠST Panská. Ke spolupráci s fyzikáři všech typů škol se dostala prostřednictvím svého kolegy ze školy Jardy Reichla, který na víkendový seminář částečně připravoval program. Celou akci zastřešovala jako vždy RNDr. Irena Dvořáková.

Seminář začal tradičně v pátek večer, kdy jsme se přibližně od 18:00 začali scházet ve škole na Červeném vrchu. Každý nejdříve povečeřel ze svých zásob, které si na víkend přinesl, a krátce před půl osmou jsme se začali pomalu trousit do místní učebny fyziky. Tam seminář zahájila Irena Dvořáková stručným přehledem toho, co nás během víkendu čeká, připomněla, co nového je na seminárních wiki-stránkách, a pak předala slovo Jardovi Reichlovi. Ten byl domluven s Ivetou Řenčovou, že před sobotní exkurzí na pracoviště České televize připomene některé fyzikální znalosti a souvislosti s tématem záznamu a úpravy zvukového i obrazového signálu, případně seznámí s některými základními pojmy z oblasti natáčení filmů.

„Televizní“ část přednášky probíhala bez problémů, protože řada účastníků slyšela pojmy kontaktní zvuk, postsynchrony nebo hlavní kameraman poprvé. V okamžiku, kdy Jarda přešel k fyzikálnímu popisu magnetického záznamu, modulaci signálu nebo principu barvodělících soustav, rozproudila se zajímavá diskuse. Někteří účastníci slyšeli nejen o těchto pojmech, ale i o fyzikálních principech, na základě kterých dané mechanismy nebo zařízení fungují, poprvé v životě, jiní ovšem dané fyzikální zákony znali velmi dobře. Proto se rádi zapojili do diskuse, aby upřesnili či doplnili danou problematiku nebo naopak položili otázky, na které nikdo z přítomných neuměl odpovědět. Nicméně vše probíhalo přesně v duchu, na který jsme zvyklí: „zhádali“ jsem se o řadě pojmů, ale ze všeho se pokusili učinit smysluplný závěr, aby nezůstalo mnoho věcí nedořešených a zmatených.

V sobotu ráno byl vyhlášen čas odchodu ze školy (resp. okamžik, kdy Irena Dvořáková bude zamykat vstupní dveře do školy) na 7:30. Pro některé z nás to bylo možná kruté, ale na druhou stranu jsme se všichni těšili do České televize, kde většina z účastníků semináře zatím nebyla. A skutečně: v 7:30 jsme stáli všichni před školou a Irena mohla za námi zamknout. Vyrazili jsme na zastávku tramvaje a odtud po trase Dejvická - Muzeum - Pankrác - Kavčí Hory až před budovu České televize Praha. Tam nás totiž v 8:45 čekala Iveta Řenčová s Pavlem Kubešem, kteří byli našimi průvodci po celý den.

Na úvodním setkání v sále nás Iveta Řenčová seznámila se základními informacemi, které byly nutné proto, abychom se orientovali v pojmech běžně používanými televizními pracovníky. Pohovořila o záznamových formátech a o jejich kvalitě. Pro řadu účastníků exkurze bylo překvapením, že formát DVD, ve kterém se distribuují nosiče s filmy pro domácí použití, patří navzdory rozšířenému názoru mezi jedny z nejhorších. Nicméně pro domácí použití je dostatečný, ale vysílat z něho televizní signál by nebylo možné. Pak se krátce zmínila o základním postupu práce s pořady převzatými ze zahraničí. Zejména se věnovala zvuku a možnostem jeho natáčení. Tato informace nebyla zbytečná, protože jsme se během dopoledne všichni vystřídali ve zvukovém studiu.

Než jsme po úvodní přednášce vyřešili technické problémy (toaleta, občerstvující káva, …), stihla nám Iveta sdělit, že v sále, ve kterém jsme byli, se ve stylově zařízeném koutečku natáčí pořad Úsměvy věnovaný vždy určité osobnosti české filmové nebo televizní scény. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny a mohli jsme vyrazit. Byli jsme uklidnění, že všichni uvidí všechno, tak jsme se nemuseli obávat a dlouze váhat, do jaké skupiny se přidat.

První skupina vedená Ivetou Řenčovou zamířila nejdříve na odbavovací pracoviště. To je přímo spojené s pracovištěm, které přijímá ze zahraničí přímé přenosy různých kulturních a sportovních akcí. Na tomto pracovišti se k pořadu doplní komerční loga, titulky, z přilehlého studia namluví komentátoři komentář a pořad se buď ukládá pro pozdější vysílání nebo se posílá rovnou dále na odbavovací pracoviště. Zde se vysílají pořady všech čtyř kanálů České televize podle předem připraveného plánu. Všechny pořady na daný den jsou uloženy na serverech tohoto pracoviště a vysílají se z tohoto uložení. Pro případ poruchy nebo nenadálých událostí je možné pořad, který není uložen na příslušném serveru, odvysílat i z pásku. Petr Urban, který nás tímto pracovištěm provázel, neopomněl během svého velmi zasvěceného povídání vzpomínku na prosinec minulého roku. V neděli 18. 12. 2011 zemřel bývalý prezident České republiky Václav Havel a na odbavovacím pracovišti po obdržení této zprávy začal shon. Česká televize měnila program již na nedělní odpoledne, vysílala mimořádné zprávy, … A to znamenalo okamžité změny ve vysílání a okamžité připravení náhradních pořadů či příspěvků. Ač to prý vypadalo velmi chaoticky, tak se vše bez větších problémů zvládlo. Jak jsme se dozvěděli pak odpoledne v archívu České televize, i tam bylo tu neděli velmi rušno …

Na Ivetě bylo během povídání vidět, že je nervózní, neustále odbíhala a kamsi volala, stále se dívala na hodinky. V jeden okamžik prostě zavelela: „Tak, poslední dotaz a musíme vyrazit!“ Poslechli jsme. Poděkovali jsme za vyčerpávající informace, rozloučili se a vyrazili asi o sedm pater níže do zvukového studia.

„Občas to prostě musíme urychlit, doufám, že vám to nebude vadit,“ oznámila mi Iveta během běhu po schodech dolů.

„V pohodě, tím se netrap. Vydržíme toho hodně, neboj,“ usmál jsem se já a byl jí stále v patách.

„Šéf zvukového studia tu totiž dneska nemá být, tak tu nechce být celý den,“ dodala na vysvětlenou.

Před zvukovým studiem jsme potkali naší druhou skupinu, která právě opouštěla komplex zvukového studia. Stihli jsme si vyměnit stručné pozdravy, někteří stihli rychlou toaletu a už jsme spěchali za vedoucím zvukové postprodukce Jiřím Černým.

Ten nás nejdříve vzal do dabingového studia, ve kterém se natáčejí postsynchrony k českým filmům nebo dabing k zahraničním filmům. Vzhledem k tomu, že se zvuku věnuje celý život, mluvil velmi zasvěceně a srozumitelně. Když jsme prozkoumali vše v tomto studiu, vyrazili jsme o několik metrů výše do režie tohoto studia. Tam nás pan Černý seznámil s používanou technologií záznamu zvuku, přiblížil celý proces dabingu a natáčení zvuků, zmínil základní rozhodování zvukaře mezi tím, co bude do filmu natáčet a co případně použije z archívu, … Pak jsme se vydali do ruchového studia.

„Tam jste všichni hrozně pookřáli a ožili,“ sdělila mi Iveta během přestávky na oběd.

„No aby ne, vždyť tam to vypadalo jako v mnohých kabinetech fyziky nebo domácích dílnách: spousta zajímavých předmětů, které se občas používají i na zcela jiné účely, než byly původně určené. A s tím mají nadšení fyzikáři dobrou zkušenost.“ odpověděl jsem s úsměvem.

Skutečně: v ruchovém zvukovém studiu byla k vidění spousta zajímavých věcí. Nejen předměty běžně dostupné (boty, skleničky, nářadí, …), ale i několikery dveře z různých materiálů, vana, zmuchlané papíry nebo staré magnetofonové pásky, různé materiály podlah na zemi, … To vše je nutné pro vytvoření správného ruchu na správné místo filmu. O tom, že jsme ve zvukovém studiu svědčilo několik na různých místech rozestavěných mikrofonů.

Poslední zastávkou v sekci zvukových studií byla režie, ve které byly přístroje určené k přehrání řady i dříve používaných nosičů zvuku. Tam nás také pan Černý seznámil s principem nahrávání hudby k filmu. Ačkoliv byla sobota, tak se v celé budově velmi pilně pracovalo a jedno z právě využívaných studií bylo i hudební studio. Proto nebylo možné do tohoto studia jít na exkurzi; někteří měli alespoň krátkou šanci do studia na minutku nahlédnout během přestávky hudebníků. Alespoň jsme se o tom, co a jak se tam natáčí, dozvěděli ústně. Stejně tak nám pan Černý spolu s Ivetou Řenčovou vysvětlili závěrečnou fází míchání zvuku k danému filmu. Zdůraznili, že výsledný mix se dělá v závislosti na tom, kde bude film přehráván. Pro promítání filmu v kině se používá vyšší dynamika zvuku a je nutné, aby zvuk zněl dobře ve velkém prostoru, zatímco pro vysílání v televizi se dynamika zvuku snižuje na 20 dB a zvuk musí znít dobře v malém prostoru. Určitě by se našly další dotazy, které bychom rádi položili, ale Iveta nás nekompromisně hnala na oběd. Nikdo se ale nezlobil - věděli jsme totiž, že nás po obědě čekají další neméně zajímavá pracoviště.

Někteří z nás si všimli cestou do jídelny Jiřiny Bohdalové, která šla proti nám. Zejména pro některé ženy to byl pěkný zážitek.

Po obědě si naši průvodci vyměnili navzájem skupiny a vyrazili jsme dál. My, kteří jsme dopoledne chodili s Ivetou Řenčovou jsme vyrazili dále s Pavlem Kubešem. Nejdříve jsme zamířili do nově zrekonstruovaného studia 1, kde nás čekali místní technici připravení odpovídat na naše zvídavé dotazy. Studio procházelo rekonstrukcí a do léta se musí stihnout zrekonstruovat ještě i zvuková režie. V létě totiž bude právě z tohoto studia vysílána letní olympiáda z Londýna. Technici nás seznámili s některými příhodami z natáčení různých pořadů České televize (Pošta pro tebe, Máte slovo, Otázky Václava Moravce, …). Cestou do největšího studia na Kavčích horách - do studia 4 - jsme procházeli kromě jiných dekorací také kolem dekorace Kouzelné školky. Dámská část naší skupiny neodolala a musela se v těchto dekoracích vyfotografovat, aby měly dárek pro své děti.

Při příchodu do dekorací studia 4 řada žen v naší skupině nadšeně poznávala dekorace ze seriálu České televize Vyprávěj. A když jsme měli možnost se projít pokojem zařízeným ve stylu 70. let 20. století, měly velkou radost.

S mírným zpožděním jsme dorazili do oddělení digitalizace a barevných korekcí televizních pořadů. Pan Zbyněk Blaženín, který se nás ujal jako průvodce, byl velmi vstřícný a ochotně nám nejen přednášel o své práci, ale i zodpovídal naše otázky. Starší televizní pořady se zde skenují do digitální podoby v HD rozlišení. Ačkoliv se jedná o pořady z 80. let 20. století a starší není problém je převést do HD rozlišení. Filmový materiál, na který byly původně zaznamenány, je totiž tak kvalitní, že příslušná informace na filmovém pásu je. Po naskenování prochází pořad vyčištěním od šumů a případných vad, barevnými korekcemi ale i korekcemi nechtěných vad ve filmu. Při sledování filmů v HD rozlišení se občas objeví detaily, které v horším rozlišení nebyly viditelné a které přitom do daného filmu rozhodně nepatří. Pan Blaženín nám to dokumentoval na případu jednoho detailu ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Ten se odehrává v době první republiky a v jedné scéně se v HD rozlišení objevila v lampičce halogenová žárovka. V nižším rozlišení přitom bylo pouze vidět, že lampička svítí. Co je ale zdrojem světla vidět nebylo. Proto se musí i takové „drobnosti“ ve filmu zaretušovat. A každá retuš se dělá snímek po snímku! Takže např. 50timinutový díl Dobrodružství kriminalistiky má celkem 50*60*25 snímků. To je celkem 75000 snímků k úpravě …

I z tohoto oddělení jsme odcházeli neradi, protože i tento náš průvodce mluvil velmi zasvěceně a zajímavě. Ale čekalo nás poslední pracoviště - archív České televize. Vedoucí archívu byla také velmi vstřícná a měla pro nás připravenu řadu zajímavých informací. Pohled na místnost archívu a jeho regály by pro ty kolegy, kteří zde ještě nebyli, skoro šokem. A to jsme neviděli zdaleka vše! Část archívu se totiž nachází na jiném místě (jsou to tituly, které jsou starší a nejsou tolik žádané do vysílání ani pro účely nějaké reportáže).

Jen velmi neradi jsme poslechli pokyn od Ivety Řenčové k odchodu. Někteří z nás bychom zde vydrželi ještě několik dalších hodin, ale doba našeho odchodu z areálu České televize, kterou jsme nahlásili na příslušná místa, byla i tak o 10 minut překročena.

„A to jsme se ještě včera večer strachovali, co tu s vámi budeme dělat takovou dobu,“ usmála se na mě Iveta. „Měli jsme pocit, že to za hodinku projdeme celé.“

„S námi, jo?“ usmál jsem se. „Vždyť jsem tě varoval, že jsme velmi zvídaví.“

Rozloučili jsme se s našimi průvodci a kolem 16:15 opustili budovu České televize. Začátek dalšího společného programu ve škole jsme domluvili na 20:00 a do té doby bylo volno. Někdo jel rovnou do školy na Červeném vrchu, jiní se šli projít večerní Prahou a ostatní hledali, kde by po již ukojených tužbách po vzdělávání ukojili i potřebu po kávě s čímsi sladce dobrým.

Když se pak začali ti účastníci semináře, kteří nepotřebovali již vyrazit domů za svými bližními nebo rozdělanými resty, sjíždět zpět do školy, stále debatovali o tom, co viděli, co zažili, jak se jim to líbilo. A neustále se na mě obraceli s prosbou: „Jardo, poděkuji kolegyni - bylo to opravdu skvělé!“

„Teď už budu ráda platit koncesionářské poplatky,“ prohlásila jedna kolegyně. „Už vím, že to jsou účelně vynaložené peníze!“ A tento názor nebyl ojedinělý. Už víme, že vyrobit film není jen vlastní natáčení, ale také spousta náročné práce předtím a potom.

Večerním programem jsme pak pokračovali v duchu tématu semináře. Pouštěli jsme si ukázky z českých i zahraničních filmů, v nichž se vyskytovaly fyzikálně zajímavé či nesmyslné scény a prokládali jsme to hádáním názvů filmů na základě hudební melodie z daného filmu. Když pak přišly dotazy na téma základních triků používaných ve filmech, demonstroval jsem výklad jejich výroby na maturitní práci Honzy Petříka ze třídy 07D SPŠST Panská.

Kolem jedenácté hodiny večerní jsme naprosto znaveni z celého dne uléhali ve třídách do spacáků.

V neděli ráno po snídani jsme věnovali přibližně hodinu času přípravě dalšího semináře, který se bude konat koncem května. Jeho tématem budou moderní technologie použitelné ve výuce fyziky a už podle navrhovaných témat místo jednoho semináře uvažuje Irena Dvořáková o rozdělení minimálně na tři další …

V půl desáté jsme se rozloučili a vyrazili domů.

Zvlášť velké díky za bezproblémový průběh semináře patří pracovníkům České televize:

Atmosféru semináře přibližují fotografie.

Autoři fotografií:

© Jaroslav Reichl, 29. 1. 2012